ÚVOD
Jak jsme již uvedli v předchozím článku, nebeská suť zvaná „jílovitá břidlice“ (z asteroidů) dodala mumiu stabilitu a úspěšně podpořila celý proces jeho vzniku. Jinými slovy, bez „jílovité břidlice“ z asteroidů a bioaktivních složek z amonitů by vznik mumia nebyl možný. Protože se žádný dobrý vědecký výzkum neobejde bez patřičných důkazů, doufáme, že toto podrobnější vysvětlení dodá na důvěryhodnosti celé věci. Pokud necítíte potřebu dozvědět se více o technických aspektech, pak si přečtěte ČÁST 1, která obsahuje kratší a jednodušší verzi ... Tak tedy, kde začneme? S asteroidy samozřejmě.
Základní otázka zjištění zdroje pravěkých organických sloučenin a derivátů je nyní vyřešena odhalením nebeského spojení mumia s meteority a úzkým propojením těchto sloučenin mumia se sluncem. Výskyt DBP, DCP, kyseliny fulvové, fullerenů a fullerenových aduktů ve spojení s minerály a ionty kovů v amonitech a jejich humifikace svědčí o nebesky-pozemském propojení v mumiu.
V předchozím článku jsme se zmínili, že výše uvedené bioaktivní látky byly nalezeny na kometě 67P / Churyumov-Gerasimenko. Za účelem získání důkazů pro tuto teorii byly analyzovány čtyři meteority (běžné chondrity) z různých částí světa. Všechny meteority byly získány od Messers Impacta, Dennever, Colorado, USA. Tyto čtyři vzorky byly pojmenovány Aldama B, Etter, NWA a Mercedes (obrázky tří z nich viz níže). U všech byly zaznamenány podobné výsledky analýzy v podobě extrakce pomocí rozpouštědel s rostoucí polaritou... jednoduše řečeno, všechny meterority měly stejnou bioaktivní látku, jaká byla nalezena v mumiu a na kometě.
FOSÍLIE AMONITŮ
Po objevení nebeského spojení byly dalším krokem amoniti. Čtyři fosilie amonitů (3 vzorky Ammonite Perisphinctes a 1 vzorek Ammonite Macrocephalites) různých velikostí, nejspíše s odlišnými místy výskytu, byly podrobeny chemické analýze po extrakci rozpouštědly s minimální až střední polaritou. Sloučené extrakty prošly rozsáhlou chromatografickou (HPLC) a hmotnostní spektrofotometrickou analýzou. Cílem bylo zjistit, zda extrakty každého ze čtyř amonitů vykazovaly přítomnost fullerenů jako minerálně fullerenových aduktů. Pozitivní výsledky by v tomto případě znamenaly, že existuje úzká souvislost mezi amonity a meteority. Na základě výsledků HPLC a MS spektroskopie bylo zjištěno, že amoniti různého stáří (rozdíl v rozmezí 100-200 milionů let) obsahovali fullereny a adukty fullerenů, čímž bylo prokázáno spojení mezi meteority a amonity.
Na následujícím obrázku je vzorek amonitu obsahující mumio a všechny aktivní biosložky (všimněte si tmavé barvy).
FULLERENY V MUMIU
Bylo prokázáno nebeské spojení fullerenů a aduktů fullerenů v meteoritech a amonitech. Vzhledem k tomu, že jsou amoniti přímou linkou mezi meteority a mumiem, vzrůstá tím také šance, že se budou fullereny a adukty fullerenů nacházet i v mumiu. V této části výzkumu byly použity čtyři různé druhy mumia: mumio ze sedimentární horniny, mumio z amonitového kaňonu, vodní extrakt mumia a mumio přírodní prášek. Výskyt fullerenů a aduktů fullerenů-DBP v mumiu na zhruba deseti místech v Indii a mimo ni, byl zjišťován pomocí extrakce rozpouštědlem, po níž následovalo HPTLC a HPLC extraktů. Hexanový extrakt, který nemá polární konjugáty fullerenů, vykazoval podstatně vyšší množství fullerenů ve srovnání s množstvím u fosilií amonitů. Tento výsledek poukazuje na mnohem vyšší akumulaci fullerenů ve fosilizované kosti amonitů, než je v celém těle fosilií amonitů. Výskyt fullerenů a aduktů fullerenů v mumiu, meteoritech a amonitech poukazuje na jedinečné propojení mezi subjekty mikro- a makrokosmických světů.
HUMIFIKACE AMMONITŮ
Na rozhraní triasu a jury (před 200–180 miliony let) docházelo na celé planetě k opakujícím se posunům tektonických desek, které způsobovaly hromadění neživých těl amonitů ve vrstvách nad sebou. K těmto tektonickým aktivitám docházelo v průběhu několika milionů let. Následkem toho začaly vznikat „amonitové kaňony“. V těchto kaňonech se nacházela humifikovaná těla amonitů a fosilie amonitů. Exempláře humifikovaných amonitů a fosilií jsou stále hojně dostupné po celém světě. Mumio je nejvýznamnějším produktem humifikace amonitů.
V předchozím článku jsme uvedli, že existují dva typy humusu, humus vzniklý z rostlin a zvířecích těl a humus vzniklý z fosilií (horninový humus), ze kterého vzniklo mumio. Tkáně amonitů, které jsou odolné vůči mikrobiální degradaci, se proměňují v horninové půdě v huminové látky. Při chemické polymeraci amonitů jsou organické a minerální látky rozkládány mikroby na malé molekuly, DBP, arginin, fullereny a minerály jako Fe, Cu, pyrity, které mikrobi využívají jako zdroj energie. Mikrobi nemusí syntetizovat mnoho molekul energie, např. arginin, který je již vylučován degradací DCP v okolní horninu.
Huminové látky vznikají autolýzou živočišných a mikrobiálních buněk po úhynu mikrobů. Jejich buněčné zbytky obsahující cukry, aminokyseliny (dříve zmíněný arginin), fenoly (např. DBP) a další aromatické sloučeniny, ze kterých vznikají huminové látky. Při mikrobiální syntéze humusu používají mikrobi těla a fosilie amonitů jako uhlík a další zdroje energie pro intercelulární syntézu huminové kyseliny a huminové látky. Po odumření mikrobů se tyto látky uvolňují do horninové půdy.
Sluneční světlo poskytuje energetický zdroj syntézy v různých fázích polymerace huminových stavebních bloků. Strmá strana sedimentární horniny, která je vystavena slunečnímu záření, vede k produkci kvalitního mumia. Nepřímým důkazem toho je fakt, že amonitové kaňony se vždy nacházejí v místě vzniku humusu z mumia. Amoniti z jurského období jsou nejlepším zdrojem mumiového prášku.
Když to shrneme, je pravděpodobné, že humifikace neživých botanických a nebotanických látek (bezobratlých fosilí a těl amonitů) přispěla k rozpadu chemických složek a k následné heteropolykondenzaci rozpadlých částí na huminové látky. Dosažení rovnováhy humifikační reakce je dalším stádiem, které určuje kvalitu paleohumusu. Během této fáze může docházet k další interakci s nebeskou sutí, která zajišťuje stabilitu chemických vlastností mumiového humusu, což vede k „modifikaci zbytků v paleohumusu“, a proto je trvanlivost mumia tak vynikající.
Složky nebeského původu, meteority, jílovitá břidlice atd., které obsahují DBP, fullereny a adukty fullerenů byly také nalezeny v humifikovaném prášku. Jako nepřímý důkaz pro sekvenci humifikace cituje Ghosal výskyt fosilií amonitů nacházejících se v mumiu také na hoře Kailash (Ghosal, 2015).
Zjištěná přítomnost fullerenů a aduktů fullerenů ve třech podobných látkách může být považována za důkaz vzájemného propojení mumia s nebeskými objekty, protože fullereny a některé adukty fullerenů nemají zemský původ, vyskytují se pouze v nebeských tělesech, mohou však být na Zemi vyrobeny synteticky.
Na obrázku níže je amonitová vnější vrstva jílovité břidlice z Mahagunas Pass, chráněná zmiňovanou jílovitou břidlicí.
NEBESKÁ JÍLOVITÁ BŘIDLICE
Břidlicové materiály shromážděné z Himalájí během výzkumu mumia obsahovaly malé množství organických sloučenin a velké množství kovů a minerálů. Železo (Fe), měď (Cu), pyrit/chalkopyrit tvořily hlavní složky zkoumané himálajské jílovité břidlice. Vzorek jílovitých břidlic z Mahagunas Pass byl shromážděn a analyzován. Polarita sloučenin, jak bylo zjištěno z analýzy HPTLC odhalila směs fullerenových aduktů s centrem -C-, s minerálními ionty nebo bez nich. Polární organické látky nebyly v jílovité břidlici nalezeny. Obsahovala však 95% organické hmoty ze sedimentárních hornin, z nichž byla jílovitá břidlice shromážděna. Černé břidlice, které se tvoří v anoxických podmínkách (nebeský zdroj původu), obsahují redukované volné uhlíky spolu s Fe2+ a S, pyrity a amorfním sulfidem železa, které v kombinaci s uhlíkem produkují černou břidlici. Stejně jako všechny ostatní černé břidlice i vzorek břidlic odebraný z Mahagunas Pass obsahoval organickou hmotu, vedle kovů (Fe, Cu) a minerálů (pyrit, chalkopyrit). Identifikované organické sloučeniny byly fullereny-C-, -O- obsahující adukty.
Jílovité břidlice z mořského dna nacházející se na tektonické desce, se přesunou k sedimentárním horninám a překryjí těla a fosílie amonitů. Fialovo-černá barva mumia pochází z pyritu a amorfního sulfidu železnatého, které v kombinaci s uhlíkem vytvářejí fialovou-černou barvu. Výsledky chromatografické analýzy jílovité břidlice naznačují, že byla vytvořena stlačením nebeské sutě, která vytrvale dopadala na Zem. Nebeská suť zabránila existenci mikrobů na tělech a fosiliích amonitů. Výsledky celého výzkumu vedou k věrohodnému závěru.
ZÁVĚR
Spojitost meteoritů a amonitů s mumiem byla prokázána, když v něm byly detekovány zmíněné bioaktivní sloučeniny. Amoniti, sedimentární horniny a deskové tektonické jevy mají úzkou spojitost se vznikem mumia. Mechanizmus tvorby bioaktivních sloučenin mumia má souvislost s humifikací amonitů, což vede k tvorbě aduktů DBP, DCP, kyseliny fulvové, fullerenů a aduktů fullerenů. Další důležitou informací, spojenou s výše uvedenými objevy, je to, že aluviální půdní humus, který vzniká humifikací rostlin, se svou chemickou strukturou a vlastnostmi zcela liší od horninového půdního humusu (mumio). Amoniti jsou tam substrátovým materiálem a sedimentární horniny vzniklé tektonickou činností jsou hlavním místem humifikačního procesu. Bylo zjištěno, že mumio způsobuje řadu bioaktivit souvisejících s energií. Protidiabetický účinek a ATP-indukované zvýšení energie jsou dva z řady účinků mumia souvisejících s energií. Doufáme, že tento rozsáhlý výzkum Dr. Ghosala povede ke zvýšení popularity mumia jakožto všestranné a vysoce účinné bioaktivní přírodní látky, protože způsoby jeho použití jsou v zásadě neomezené.
Všechny zásluhy za tento rozsáhlý vědecký výzkum patří dr. Ghosalovi, jehož neúnavná práce v této oblasti dosáhla významného milníku týkajícího se lepšího poznání mumia.
Zdroj:
https://www.barnesandnoble.com/w/shilajit-divyarasayan-shibnath-ghosal/1133508683
https://www.sciencedirect.com/topics/biochemistry-genetics-and-molecular-biology/fossil-plant
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3139983/
